Fotka z budoucnosti

Zdroj: astrohled.cz
Esoterika
Pokud nejsou návraty do minulosti běžné, pak svědectví tvrdí, že jsou poměrné časté. Naproti tomu nahlédnout do budoucnosti není jen tak. Bývá výsadou jasnovidců a proroků. Však stane se, že opona věcí příštích se pootevře i obyčejnému smrtelníkovi. A je na něm, jak s ním naloží. Náš příběh je právě takový.
kartarka
Jednou dvakrát za měsíc se nás pár děvčat, co spolu mluvíme, setkává v kavárně jednoho z městských nákupních center. Je nás šest. Málokdy se ale sejdeme v plné sestavě. Nemoc, různé povinnosti, dovolená a především požadavky a potřeby našich dětí způsobí, že do kavárny vtrhne celá šestice výjimečně.

Onoho dne pozdního podzimu, kdy vzduchem kromě spršek dešťových kapek létalo žluté listí, jsme však ke svému oblíbenému šálku usedly všechny. Hned jsme toho také využily. Doba, po kterou mluvila vždy jen jedna, neměla dlouhého trvání. Hovor na různá témata se vedl v menších kroužcích. Babylon mluveného slova, neboli obyčejný babinec, však to znáte. Občas některé z nás zazvonil telefon. Běžná věc, stejně jako nenadálá esemeska. Samozřejmě jsme to tolerovaly. Dokonce jsme ani nenaslouchaly, co která z nás do mobilu říká. Jo, když některá před přijetím hovoru zvedla oči v sloup a posteskla si, že zase volá ten její Tomáš, Pavel, Petr, tak jsme se s chutí zasmály. Věděly jsme, že to dotyčná tak nemyslí a že před holkama se vlastně taková reakce sluší a vlastně čeká.

Když zvedala mobil Alena, byl to stejný případ. S Robertem prohodila sotva pár vět a zavěsila. Přístroj položila na stůl vedle polodopité sklenky s bílým a zapomněla na něj. Zavibroval ji tak nějak po půlhodině. Chvilku poskakoval po stole, displej modravě zářil, ale aparát nezvonil. Sáhla po mobilu a spíš pro sebe, než pro nás nahlas konstatovala, že přišla ememeska. Vůbec bychom to neřešily, nebýt toho, že Alena prudce upustila mobil na stůl a kategoricky i dost nahlas řekla: „To není moje!“

Ztichly jsme. Všechny. Trvalo, než jsme pochopily, co tím chce říct. Tvrdila, že ten aparát prostě není její. Podívaly jsme se na sebe, potom každá z nás chytla svůj mobil. Alenin zůstal na stole.

Došlo jí, že to popletla a na naše zvídavě nechápavé pohledy zareagovala tak, že otevřela doručenou fotografii a mobil nechala kolovat. „To děvče na té fotce neznám,“ sdělila. V mobilu byl portrét asi desetileté dívenky. Dlouhé a zvlněné kaštanové vlásky, souměrná trošičku opálená hladká tvářička, jasný pohled asi zelených očí. Všechny jsme ji viděly prvně. Prvně, přesto jsme v ní něco poznávaly. Přišla na to Bára. „Teda pokud bych nevěděla, že jsou tvé Gábině čtyři, řekla bych, že je to ona. Jen o pár roků starší!“ řekla Aleně.

Každá jsme po tom mobilu ruku natáhla, Alena ale byla nejrychlejší. V jeho paměti vydolovala jednu z posledních foteček své dcerky. Koukla na ní, přepnula na tu doručenou a pak ještě několikrát. Až potom jsme stejnou šanci dostaly i my. Vzácně jsme se shodly. To děvče je fakticky Gábinka, je jen prostě starší!

Věru následně napadla jediná kloudná otázka: „Kdo ti to poslal?“ Nadějná stopa ale nikam nevedla. „Skryté číslo,“ konstatovala rezignovaně Alena.

Když jsme se sešly za čtrnáct dnů, prozradila nám Alena, co bylo dál. Obešla příbuzné. Ti váhavě souhlasili s tím, že na fotce je Gábina ve starším provedení. Poté nechal manžel, který dělal u policie a měl známé v Kriminalistickém ústavu, obě fotky forézně porovnat. Verdikt byl vědecky podložený. Na fotkách je jedna a tatáž osoba, rozděluje je pouze věk! Tečka!

Fotka v paměti mobilu byla jen sedm dnů. Následně zmizela. Vybledly i barvy u tištěných verzí. K nalezení nebyla ani v počítači.

Vysvětlení hledali mnozí. Nikdo ho ale nenašel. Hodně z nás se ovšem shodlo v tom, že až bude Gábině deset, nebude od věci na děvčátko dávat dobrý pozor! Bůh ví, co ji v těch letech třeba hrozí.